Jde jenom o vůli a respekt zaměstnavatele

Společnost TEXman sídlí v Liberci. Před 10 lety ji založili manželé Lenka a Radek Dražilovi jako sociální firmu. Uspěli s žádostí o dotaci z Evropských fondů a začali se šitím pokrývek a polštářů v dílně s pěti švadlenami. Později přidali skladový a logistický servis pro e-shopy a další úseky. Otevřeli i druhou pobočku v Krásné Studánce a většina lidí, které zaměstnávají, má nějaké znevýhodnění. Mezi nimi jsou i tři neslyšící pracovníci. Jak paní Lenka říká, jejich firma je rozjetý vlak, který musí fungovat. Chce to vůli, otevřenost a respekt k individuálním potřebám zaměstnanců.

„Jako sociální firma musíme fungovat jako běžný zaměstnavatel a produkovat službu nebo produkt, o které je zájem. Musíme vytvářet přiměřený zisk, ale zároveň zachováváme sociální principy. Zabýváme se podporou zaměstnávání nejenom osob se zdravotním postižením, ale i s nějakým sociálním handicapem. Oblast lidí, o které se zajímáme a snažíme se na ně pozitivně působit v rámci prostředí firmy, je tak širší,“ shrnuje principy fungování společnosti Radek Dražil.

Společnost Texman tedy kromě lidí se zdravotním handicapem zaměstnává také matky s malými dětmi, lidi starší 55 let a další pracovníky, kteří mají nějaké znevýhodnění v přístupu na trh práce.

Firma má v současné době kolem 70 zaměstnanců. Manželé se snaží dát jim i určitý podíl na rozhodování o tom, kam by firma měla směřovat a jak fungovat. „Nemáme k lidem daleko. S vedoucími jednotlivých úseků máme pravidelné týdenní porady a oni pak informace směřují dále k zaměstnancům. Jsou i větší porady, třeba před 14 dny jsme představovali lidem plán na první polovinu roku. Chceme, aby nad svou prací přemýšleli, aby se zapojili a přicházeli s nápady, jak sobě i kolegům nebo nám usnadnit práci a zefektivnit ji,“ vysvětluje Radek.

Při nabírání nových zaměstnanců spolupracují především s úřadem práce, který doporučuje konkrétní uchazeče. Využívají i spolupráci s neziskovými organizacemi zabývajícími se podporovaným zaměstnáním – například Rytmus, Jedličkův ústav nebo Centrum Kašpar.

Úprava pracovního prostředí a režimu

Jak manželé Dražilovi svorně zdůrazňují, s každým člověkem je nutné pracovat naprosto individuálně, protože každý má odlišné potřeby. Je to proto o dohodě. Ke druhé provozovně například vedou dva vstupní schody, proto je pro vozíčkáře vybudovaná mobilní pojezdová rampa, aby se tam dostali. Jindy se jedná spíše o úpravu režimu a pracovních podmínek. Jak přibližuje Lenka, například lidé s duševním onemocněním potřebují kratší pracovní dobu. „Je potřeba mít k tomu respekt a také edukovat kolegy, jak s těmito lidmi zacházet. I my se jim musíme v provozu přizpůsobit, takže je u nás určitá přezaměstnanost, protože tito lidé bývají častěji nemocní než lidé v jiných provozech. U některých handicapů je to i na několik měsíců v roce. Zástupnost je potřeba a špičky v provozu třeba ve skladu před Vánoci je potřeba řešit co nejvíce v klidu, protože jinak se zaměstnanci dostávají do stresu a ten na ně působí jinak než na běžného člověka, který má vyšší odolnost. Jde spíš o vytváření režimových opatření a budování atmosféry, v níž, doufám, vědí, že když se něco děje, se na nás mohou obrátit.“

Zuzka při práci ve skladu

Když se třeba zaučoval jeden z neslyšících kolegů, jeho spolupracovnice se učila základy znakového jazyka, aby se dokázali domluvit a všude byly umístěné papírky. I někteří další kolegové neslyšících se učí základní znaky, například pro pozdrav apod.

Dražilovi se shodují na tom, že jde jenom o vůli zaměstnavatele. „Na rozdíl od jiných firem my máme potřebu zde mít asistenty. Kromě provozních zaměstnanců je tedy u nás člověk, který organizuje lidem pracovní den a kontroluje jejich úkoly. Mají v něm oporu,“ popisuje Lenka.

To, že mohou poskytnout zaměstnání a pracovní zázemí lidem, kteří by třeba jinak práci sháněli obtížněji, jim dává dobrý pocit. „Jinak bychom to nedělali,“ říká Radek s úsměvem. Prý to ale není pro každého zaměstnavatele, protože člověk musí počítat se spoustou nepředvídatelných událostí během dne. Jejich firma už je ale „rozjetý vlak“ a musí fungovat.

Jako všude jinde i v sociálním podniku se může stát, že je potřeba se s některým zaměstnancem rozloučit. „Stává se to minimálně a snažíme se to odfiltrovat během zkušebního období a přijímacího procesu. Někdy ale lidé třeba potřebují větší asistenci, nebo se nehodí do prostředí, nezapadnou do kolektivu,“ říká Lenka.

Důvodem může být i samotný handicap. Lidé s poruchou autistického spektra třeba nezvládnou komunikaci tak, aby v provozu běžně fungovali. „I když se jim to snažíme asistencí zajistit, nemusí to být dostatečné a existují jiné organizace, které se o ně dovedou postarat lépe,“ míní Radek a dodává: „Někteří pracovníci se po etapě u nás posunou na otevřený trh práce. Zjistí třeba, že toho zvládnou víc. Nebo potřebují vyšší příjem, což jim standardní zaměstnavatel dokáže nabídnout. Takže odejdou a najdou si práci jinde. Také už jsme tu měli takové zaměstnance. Ale nemáme tu moc velkou fluktuaci.“

V současné době v Texmanu pracují tři neslyší zaměstnanci – Zuzka, Leoš a Jirka. Zuzka přišla jako poslední z trojice před 2 lety a před jejím příchodem se zaměstnavatelé s oběma pracovníky domlouvali psanou formou. Výrazný posun v komunikaci podle Radka nastal právě díky Zuzce, která komunikuje mluvenou řečí i znakovým jazykem, takže oběma kolegům tlumočí.

Leoš v šicí dílně

Hlavní je, to nevzdat!

Zuzka Hrbáčková s Leošem Hylmarem jsou životní partneři. Znají se už od základky, ale dohromady se dali až před 3 lety. Sešli jsme se spolu v malé místnosti, která slouží jako šatna a zázemí pro zaměstnance, a nedoléhají sem zvuky z okolních provozních místností.

Svěřili se mi se svými vzpomínkami na dětství a školní léta a také s jejich ne vždy pozitivními zkušenostmi z předchozích zaměstnání. Ani pro jednoho z nich TEXman není jejich první pracovní příležitost. Pro Zuzku je to už čtvrtá pozice od ukončení studií. Na základku chodila do školy pro žáky s vadami sluchu v Liberci a moc ráda na to vzpomíná: „V době, kdy jsem tam chodila já, už učitelé ukazovali a uměli znakovku. Já mám kochleární implantát, takže jsme i mluvili.“

V rodině byla se ztrátou sluchu jediná, ale když se zjistilo, že neslyší, začali se její rodiče učit znakový jazyk. Základy je učila ředitelka ze školky pro neslyšící. Zbytek se naučila v mateřské škole od dětí i učitelek a potom na základce. Zatímco ve všech školách, kterými si prošla, se cítila dobře a neměla pocit, že by ji někdo kvůli ztrátě sluchu znevýhodňoval, v zaměstnáních už to bylo jiné. Z jedné práce odešla rok nato, co se poprvé „ozvala“ zaměstnavateli. „Nepohádali jsme se, ale nesouhlasila jsem s jejich postupy a žádala o změnu. Nic se ale nestalo. Nebyl tam ani dobrý kolektiv, takže jsem podala výpověď,“ shrnuje svou zkušenost.

Současné kolegy v TEXmanu si Zuzka i Leoš pochvalují. „Máme dobré vztahy,“ říká Leoš.Ve firmě pracuje už šestým rokem. Začínal v Liberci jako vyučený truhlář, ale z první práce odešel asi po 6 měsících na základě vlastního rozhodnutí: „Podmínky tam byly velmi špatné. Několik měsíců jsem nedostal výplatu.“ I když na zaměstnavatele přišla kontrola a došlo i na nějaké soudy, Leoš to soudně řešit nechtěl. Raději dal výpověď. V dalším zaměstnání už byl spokojený – dělal 3 roky v papírnictví na podobné pracovní pozici jako nyní v TEXmanu. Ale firma nakonec skončila a propustila svoje zaměstnance.

Zuzka s Leošem na výletě

Leoš byl také jediný neslyšící v rodině. Znakovat ho naučila maminka, která pracovala jako učitelka v mateřské škole pro neslyšící v Liberci. Středoškolská studia prožil v Hradci Králové, kde se využil truhlářem. „Bylo to tam fajn,“ vzpomíná Leoš.

Zuzka s Leošem pracují v TEXmanu na zkrácený úvazek 7 hodin denně. „Hodně se střídáme, záleží, kde nás potřebují. Já jsem kdysi začínala u balíků a umím to i v šicí dílně. Jsem celkem flexibilní. Někdy se stává, že v prosinci nebo listopadu či před Vánoci jsou i přesčasy, ale je to třeba jen o hodinu.“ Partneři mají společný koníček – turistiku (kromě toho také milují filmy s titulky a hru na playstationu). Jezdí po výletech – sami i v partě kamarádů. Prošli spolu například Pálavu, líbilo se jim v Českém Krumlově i na mnoha místech v Čechách, byli také v Lipsku nebo u moře v Chorvatsku.

Na otázku, zda by na základě svých dosavadních zkušeností dokázali dát nějakou dobrou radu ostatním neslyšícím lidem, kteří si hledají zaměstnání, mi odpověděla Zuzka a ani o tom nemusela dlouze přemýšlet: „Co se týče práce: Člověk musí počítat s tím, že se sluchovou vadou nebo i s komunikací ve znakovém jazyce je to trochu komplikovanější, ale hlavní je, to nevzdat. Snažte se! Když máte práci, která se vám líbí, nebo nějaký svůj sen, bojujte! Někdy se stane, že podmínky jsou opravdu špatné, může se objevit i šikana – ta je dnes nejen u neslyšících, jak jsem slyšela. To pak nezbývá, než odejít. Ale většinou se vždy všechno dá nějakým způsobem vyřešit.“

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: autorka a archiv Zuzany Hrbáčkové