Neslyšící herec Joshua Castille: „Na konkurz přináším seznam dalších neslyšících umělců”

Nedávno jsme psali o dílu seriálu Obžalovaní (Accused): Příběh Avy s neslyšícím obsazením, které režírovala hvězdná Marlee Matlin. Jednu z hlavních postav příběhu hraje Joshua Castille. Kromě herectví se Joshua věnuje i dalším profesím: je režisérem, spisovatelem, scénografem a mistrem na americký znakový jazyk (ASL). Producenti si jej najímají, aby v divadelní hře nebo filmu dobře vystihli používání ASL a zajistili neslyšícím hercům potřebné přizpůsobení. Joshua nám pro náš portál poskytl exkluzivní rozhovor, ve kterém se dozvíte, jak spolupracoval s Marlee Matlin, v čem byl náročný jeho coming out v Louisianě a co mají podle něj společného neslyšící a queer osoby. Zjistíte také, v čem si myslí, že vynikají neslyšící herci, za co bojuje v tzv. art-ivismu a proč na konkurzy nosí seznam své konkurence, přestože to možná není z bysnysového hlediska to nejlepší.

Joshuo, jaké z tvých povolání tě baví nejvíc?

Opravdu mě baví story telling. Baví mě prozkoumávání nějakého nápadu z různých úhlů pohledu. Moje oblíbená část hraní je být součástí příběhu, který může vyústit v různé možnosti a reakce. Pokud jste se mnou ve zkušebně, uvidíte mě dělat stejnou scénu pokaždé velmi jinak. Zjišťuju, že nemůžeme předvídat, co postavy udělají, dokud nevyzkoušíme všechny možnosti, dokonce i ty špatné...

Jaká je pro tebe role režiséra?

Velmi zábavná, protože pracuju s týmem umělců, krmím je podněty a nápady a sleduju, co z toho vzejde. Původně jsem chtěl, aby ožila vize, kterou jsem měl v hlavě, ale pak jsem si uvědomil, že by to nebyl organický proces. Nyní proto začínám otázkou, kterou předkládám skupině. Pokud jsem svou práci odvedl dobře, mám obsazenou širokou škálu lidí, kteří mohou přinést jedinečné pohledy a nápady. Pak mohu uspořádat jejich kreativní rozhodnutí a vyprávět příběh. Vnímám divadlo a filmy jako esej. Prostřednictvím příběhu zkoumáme myšlenky, ale příběh má jednu tezi. Scény jsou jako odstavce, postavy jako podpůrné a protichůdné argumenty příběhu. Baví mě ukazovat ten oblouk a vymýšlet způsoby, jak tyto myšlenky a jejich průběh ukázat. Z každého projektu se toho hodně naučím, protože pokládám otázky a prozkoumávám.

Mohl byste se s námi podělit o své oblíbené zažítky „z placu”?

Ach! Miloval jsem práci na představení Zvoník u Matky Boží s mým kolegou a hercem EJ Cardonem (oba hráli stejnou postavu - v podání EJ se vyjadřovala řečí, v Joshuově zpracování znakovým jazykem - poznámka redakce). Strávili jsme spolu spoustu času tím, že jsme budovali vzájemnou důvěru, opravdu se poznávali a navzájem se učili, jak si konstruktivně dávat nápady. Umělecká tvorba je tak zranitelný prostor a muset s někým sdílet postavu je neuvěřitelně děsivé. Ale opravdu jsme jeden druhého vnímali a podařilo se nám přijmout poznámky i nápady druhého a začlenit je. Během zkoušek jsem se rozhodl hrát Quasimoda jako velmi smutného, ​​protože mu druzí lhali a zradili ho. Uprostřed písně se EJ zastavil a řekl: „Omlouvám se, ale uvědomil jsem si, že Josh hraje jinou emoci a já ji musím přiléhavě vyjádřit.” Znervózněl jsem a zeptal se ho, zda chce, abych hrál jinou emoci. Odpověděl: „Ne! Hraješ hluboký smutek, který je mnohem lepší než čistý hněv. Zkusme to tak." Cítíl jsem se v bezpečí a že mi rozumí.

Máte ještě nějaké další momenty, které byste posdílel?

Moc jsem si užil režírování hry „Mačkání tlačítek“ (Pushing Buttons - volně přeloženo) v Rochesterském technologickém institutu s neslyšícím obsazením. Zrealizovali jsme 90stránkovou hru o klukovi, který je neslyšící a gay v 50. letech a potká druhého neslyšícího kluka. Bylo to tak vzácné a plné pohody. Bavilo mě vytvářet choreografie a stavět jejich milostný příběh na písních z 50. let zasazených do pinballové scény. Hru napsal můj kamarád Rob Roth. Je skvělý ve vyprávění příběhů a dovoluje mi přidat momenty bez dialogů, které vyvolají emoce. Byl to opravdu okouzlující okamžik sledovat dva neslyšící muže, jak si hrají na mladé teenagery, kteří nevědí, jak zacházet se svou přitažlivostí, a tak ji nasměrovali do hraní pinballu, až se postupně začínali cítit komfortně.

V minulosti nebyly filmy a divadelní hry s neslyšícími herci a režiséry běžné. Jaké překážky byly podle vás odstraněny a které jsou stále přítomny?

Myslím, že bariéry jsou v tom, že lidé nevědí, jak něco vytvořit s neslyšícími. Co se týče natáčení slyšících a mluvících rolí, existuje jasný úzus, kolik potřebujete členů štábu, peněz a času. Pokud jde o ostatní lidi, průmysl neví, jak vše zařídit a vyúčtovat: například více času pro režiséra amerického znakového jazyka (ASL). Neví, jak osvětlení ovlivní vizuální stránku znakování na obrazovce, kolik je potřeba tlumočníků nebo jak obsadit kvalifikované lidi.

Celá věc se tak pro ně stává úkolem, který je zahlcující a zdrcující. Nemluvě o tom, že jak se ve společnosti snažíme být více vnímaví a citliví k ostatním, je snazší raději nikoho ohledně něčeho nekonfrontovat, protože pak je nemůžete urazit...

Jak je možné to změnit?

Mám pocit, že jsme v poslední době identifikovali a pozvedli neslyšící tvůrce z komunity. Jako komunita jsme si navzájem připomínali, že musíme doporučovat a propagovat další neslyšící kreativce. I v situaci, kdy jsem sám na konkurzu, s sebou přináším seznam dalších neslyšících kreativců. Z byznysového hlediska to pro mě možná není nejlepší postup, ale z celkového pohledu tím komunita neslyšících dostává prostor a je tzv. přítomna v místnosti. A práci může získat ten nejlepší tvůrce. Čím více velkorysý duch pronikne prostorem, tím více budeme prosperovat jako komunita.

S čím se setkáváte v pozici režiséra?

Coby neslyšící režisér jsem frustrovaný nedostatečným přizpůsobením pro neslyšící herce. Potřebují více zdrojů a školení, aby mohli vykonávat svou práci. Lidé si myslí, že herectví a tvoření je jen hraní si. Ale není tomu tak – existuje společenské chování, očekávání a protokoly, které je třeba dodržovat.

Myslíte si, že má nějaké výhody být neslyšícím umělcem?

Neslyšící umělci mají podle mě schopnost skvělé komunikace ve fyzickém prostoru. Myslím, že skutečnost, že jsme tak inovativní ohledně našich komunikačních stylů, nám umožňuje vnést do každého příběhu jedinečnou perspektivu a silnou kulturu. Najednou je v sázce na scéně mnohem víc, souvislosti jsou hlubší, emoce „hlasitější“. Myslím si, že naše konkrétní povaha znakování a to, jak vizuálně zakládáme vyprávění příběhů, nám nedovoluje „lhát si do kapsy”. Musíme přesně vědět, co říkáme a proč to říkáme, abychom mohli překládat z angličtiny do ASL. To znamená, že děláme takový předvýzkum pro hru.

Máte velmi rád muzikály…

Miluju muzikály! Miluji nápady, emoce, vyjadřování vztahů. Muzikály vytvářejí intenzivní emoce a poté používají písně jako prostředek pro nashromážděnou tenzi. Rád se dívám na příběh vyprávěný v písni. Miluji hru rytmu, emocí a struktury v písních. Také miluji abstraktní povahu toho, když si vyléváte vaše srdce publiku a budujete empatii pro postavy.

Joshua s Isabelle

Hrál jste také Romea v Shakespearově slavném dramatu. Jaká pro vás byla kombinace poezie a ASL?

Shakespeare je strašně vizuální. Někdy mám pocit, že ASL vše vyjádří méně slovy. Zjistil jsem, že v ASL rozvíjím a prodlužuju pojmy, aby se vešly do množství slov, které k vykreslení obrazu použil Shakespeare. Coby nemluvící neslyšící jsem si Romea naprosto zamiloval. Líbilo se mi, když se vzdal přetvářky a jen gesty ukázal Julii, jak moc si myslí, že je krásná, a pak sdělil publiku čistě v ASL s příměsí Visual Vernacular (specifický druh umění v rámci komunity Neslyšcích - vizuální ztvárnění obrazu, který vidí vypravěč - poznámka redakce), jak moc pro něj Julie znamená. Myslím, že to dodává hloubku fyzické dynamice Romea a Julie a překonává sexuální aspekt příběhu. Nejsou jen nadržení teenageři, ale mají společný smysl pro humor, dokážou se skutečně vnímat a objevují krásné věci související s tělem druhého.

Jak jste začal s režií?

Nepovažoval jsem se za režiséra, ale potkal jsem Julese Damerona, který je skvělý režisér. Mluvili jsme spolu o různých nápadech a nakonec mi řekl: Ty jsi režisér. Opravdu mě povzbudil, abych tuto svou stránku prozkoumal a mentoroval mě. Jsem za něj a za příležitosti, kterých se mi dostalo, velmi vděčný.

Co jste si myslel o scénáři k seriálu Obvinění (Accused): Příběh Avy, když jste ho poprvé četl?

Příběh se mi líbil, opravdu jsem ocenil sdělení, které měl, protože mi připadalo, že zlidšťuje spoustu příběhu a našich bojů. Zároveň přiznávám, že už mě narativ kolem kochleárních implantátů trochu unavuje! Ale Marlee (Marlee Matlin - poznámka redakce) měla v rukávu samá esa. Líbí se mi, že víc prosazovala pohled neslyšících.

Joshua při natáčení seriálu Accused

Jaké to bylo pracovat s Marlee Matlin jako režisérkou?

Strašně rád jsem s ní spolupracoval a doufám, že s ní budu pracovat znovu. Marlee a já jsme spolu pracovali na Probuzení jara (muzikál na Broadwayi - poznámka redakce). Seděl jsem v její šatně každý den před vystoupením a vytvořilo se mezi námi pouto. Je to úžasný člověk s kousavým sarkastickým smyslem pro humor, který mi sedí. Takže znovu s ní spolupracovat byla radost! Mám pocit, že mě dokázala popostrčit a nasměrovat různými způsoby, takže jsem nevěděl, který z nich si vybere do finálního sestřihu. Mít možnost další role, která by byla méně o tom hrát neslyšícího přítele, by byla super. A zažívat, jak mě vede nebo s Marlee hrát? Nemůžu se dočkat!

Jaké byly vaše herecké začátky?

Přestěhoval jsem se z rodné Louisiany do Washingtonu DC kvůli studiu. Rok jsem studoval na Gallaudetově univerzitě a poté jsem dostal nabídku hrát v Probuzení jara od Deaf West (nezisková organizace zaměřená na divadlo s neslyšícím i slyšícím obsazením - poznámka redakce) v Los Angeles. Takže jsem si musel vzít semestr volno z Gallaudetu. Musel jsem si zaplatit vlastní letenku, ubytování a musel jsem si poradit. Byla to velmi divoká cesta, dva měsíce jsem nejedl maso. Musel jsem jíst převážně brambory a omáčku na těstoviny, abych to přežil. Nábytek jsem si našel na ulici.

Měl jste v dětství nějaké vzory?

Ano! Mými vzory byli Alexandria Wailes a Russell Harvard. Napsal jsem referát o jejich produkci „Sleeping Beauty Awakes“ s organizací Deaf West. Vzhlížel jsem také k Josephu Gordon-Levittovi. Myslím, že je to zajímavý člověk a jeho projekt „Hit record“ mě opravdu inspiroval.

Studoval jste na Gallaudetově univerzitě. Připravilo vás studium na kariéru herce?

Většina mých vrstevníků neměla o divadle na profesionální úrovni ani ponětí a teprve zjišťovali, co je to divadlo a všechny jeho složky. Myslím, že Gallaudetova univerzita by měla větší potenciál, kdyby Amerika investovala do pořádné přípravy neslyšících studentů na vysokoškolské studium. Měl jsem pocit, že se mě univerzita snaží stimulovat a také pozdvihnout všechny studenty na podobnou úroveň porozumění. Řekl bych ale, že mě na divadlo více připravilo středoškolské vzdělání a veřejná filmová studia.

Mohl byste nám říct o svém kulturním dědictví?

Jsem Cajun, což znamená, že mám ve svém životě směs kultur. Naše jídlo v Louisianě je ovlivněno africkými, haitskými, mexickými, francouzskými, španělskými a dalšími prvky. Máme lidovou hudbu z Nového Skotska zvanou zydeco. Naše kultury natolik splývají, že je těžké říct, kde jedna začíná a končí. Těžké časy zvládáme tak, že oslavujeme a uchováváme si radost. Lidé mi říkají, že jsem pořád veselý a slavím malá vítězství.

Jste otevřeně gay. Posdílel byste s námi, jaký byl váš coming out?

Vyrostl jsem na venkově, kde nebyli žádní jiní gayové. Myslel jsem si, že jsem měl být ženou, protože se mi líbily všechny ty holčičí věci. Ženy mě nepřitahovaly, ale obdivoval jsem je. Všiml jsem si, že způsob, jakým jsem přemýšlel o životě, byl velmi odlišný od toho, jak uvažovali moji hetero vrstevníci. Pamatuji si, jak jsem v křesle kadeřnictví poprvé potkal Jeana Paula, velmi okázalého kadeřníka. Chtěl jsem být jako on, oblékat se jako on… Reprezentoval mě. Takže když lidé říkají, že být gay je sexuální záležitost, snažím se vysvětlit, že je to více o úhlu pohledu a kultuře.

Jak to myslíte?

Už jako dítě si uvědomíte, že jste jiní, protože to, na co se zaměřujete, co si užíváte a přejete, není nutně to, co chce vaše rodina. Pak najdete queer kulturu a mnoho z toho, čím jste, začne dávat smysl. Nemyslím si, že je to o sexuální orientaci. Také si myslím, že neslyšící lidé mohou nacházet něco společného s gay lidmi. Neslyšící i gay lidé se často rodí rodičům, kteří nejsou jako oni. Častokrát jsme jediní v naší rodině. Takže mě to tolik neovlivnilo, protože už jsem byl jiný než moje rodina, tohle byl jen další krok jinam. Coming out byl zajímavý, protože moje rodina je věřící. Myslím, že moje rodina si neuvědomuje, že svůj životní styl považuje za samozřejmost. Neuvědomují si, že systém je vytvořen pro ně. Nemají nutně rádi změnu zaběhlých pořádků. Myslí si, že je systém skvělý. Nesouhlasím s nimi a snažíme se o tom vést uctivé rozhovory, ale nemyslím si, že mají potřebná slova ani soucit pro tyto dialogy. Snažím se do těchto věcí nezabíhat, pokud to není nutné, abych mohl náš vztah udržet. Měl jsem velké štěstí na učitele, mentory, přátele a rodiče přátel, kteří přijali, že jsem gay a podpořili mě. I divadlo pro mě bylo bezpečným prostorem.

Jste také aktivistou. O čem zvyšujete povědomí?

Používám slovo „art-ivismus“ – chci šířit povědomí o tématech, jakými jsou queer radost, jazyková deprivace, a prozkoumat dialog v rámci komunity. Snažím se využít každý projekt, ve kterém jsem, jako způsob, jak se učit o pohledech na určité téma a sdílet je. Za to si svého řemesla velmi vážím.

Na jaký další projekt se těšíte?

Mám několik scénářů a nápadů, které budou, doufám, realizovány. Chci mít možnost cestovat po světě a uspořádat inscenace, které komunitě ukážou, že existuje prostor pro neslyšící herce. Máme názory, které jsou validní a hodnotné.

Co byste doporučil neslyšícím dětem a teenagerům, kteří sní o herectví?

Pokud máte zájem stát se hercem, zkuste najít nějaké kurzy. Zapojte se do místních divadel. Napište svůj příběh. Vymyslete, jak vyprávět příběh, který je univerzální. Všichni chceme svůj příběh slyšet a sdílet.

Připravila: Lucie Brandtlová, publicistkaInformačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z.s., redakčně upraveno a kráceno

Fotografie: archiv Joshua Castille - kredit: Liz Lauren, momentka z natáčení seriálu Obžalovaní: archiv Joshua Castille