Neslyšící bubenice Dame Evelyn Glennie

Evelyn Glennie je slavná bubenice, která začala jako první člověk na světě jezdit na mezinárodní turné coby sólistka na bicí na plný úvazek. Dvakrát vyhrála cenu Grammy a byla nominována na cenu BAFTA. Vytvořila soundtracky pro filmy (Altamira, 2016 s Antonio Banderasem; Sloní matka, 2022 nebo Preventivní poslech, 2024) a seriály (Trial Retribution, spoluautorství hudby k seriálu Code of Silence, 2025). Evelyn složila řadu skladeb pro klavír a bicí. Vystupuje s prominentními světovými orchestry (spolupracovala například i s Prague Philharmonia) a doposud vydala 25 sólových alb. V devadesátých letech spolupracovala s islandskou zpěvačkou Björk, se kterou spolusložila a nahrála písně včetně hitu My Spine. Kromě vystupování a skládání skladeb také přednáší a poskytuje konzultace. Obdržela celou řadu čestných doktorátů a v roce 2007 získala britský šlechtický titul Dame.

Evelyn pochází ze Skotska z rodiny s dlouhou tradicí farmářství. Její otec hrál před narozením svých dětí na akordeon, Evelynina matka se věnovala hře na piano a varhany. Když bylo Evelyn 8 let, začala ztrácet sluch. Od dvanácti má na obou uších ztrátu sluchu ve stupni praktické hluchoty. Má zároveň určité zbytky sluchu. „Můj sluch je něco, co trápí spíš ostatní lidi než mě,” píše Evelyn ve své Eseji o sluchu z roku 1993. Podle Evelyn lidé mylně rozlišují mezi tím, když slyší zvuk a když cítí vibraci. Evelyn věří, že jde o to stejné, a proto lidé, kteří neslyší ušima, mohou stále „slyšet”, vnímat zvuky. Právě rozvíjení schopnosti vnímat zvuky bez uší se velmi věnovala ve svém mládí s učitelem Ronem Forbesem. Měla ruce položené na zdi a učitel hrál tóny na tympány. Postupně se naučila rozlišovat výšku tónu podle toho, kde na těle jej cítila a s pomocí toho, jak si tóny pamatovala před ztrátou sluchu. Nízké tóny cítí hlavně v nohou a chodidlech, vysoké na konkrétním místě v horní části těla: obličeji, krku či hrudníku. Koncertuje bosá a vnímá tak vibrace. Můžete se podívat na krátké video, kde ukazuje, jak hudbu cítí. Vnímá sama sebe jako hudebnici, která je náhodou také neslyšící. Ve své eseji z roku 2019 píše o důležitosti inkluze v tom smyslu, že bychom neměli předpokládat, že všichni lidé s nějakou nálepkou (například neslyšící) mají stejnou zkušenost: „K tomu, abychom přemýšleli nad tím, jak s druhým komunikovat, by nemělo být nutné to, že ztratí nějakou senzorickou schopnost. Každý den představuje příležitost praktikovat naše dovednosti a opravdu si vzájemně naslouchat.”

V šestnácti letech Evelyn odešla studovat na londýnskou Royal Academy of Music. Ve své eseji pro Guardian zmiňuje své vědomé rozhodnutí nemít děti: „Když jsem začala vystupovat jako sólová bubenice, snažila jsem se vytvořit kariéru, která do té doby neexistovala. Budování kariéry pro mě bylo obsesivní. Věděla jsem, že by pro mě bylo těžké vytvářet balanc mezi rodinou a kariérou, takže to pro mě bylo velmi jasné rozhodnutí.”

Je podporovatelkou řady charitativních organizací a má vlastní nadaci The Evelyn Glennie Foundation, jejíž mise je podporovat aktivní naslouchání a přetvořit význam toho, co naslouchání znamená s cílem vzájemně se podporovat a zlepšit společenskou soudržnost.

Způsoby, jak chápat naslouchání a interpretovat zvuk, jsou také tématem, které řešila se svými hosty v podcastu s názvem The Evelyn Glennie Podcast (2020–2022), jehož díly si můžete v angličtině poslechnout zde. Ve své poslední eseji z tohoto roku popisuje, jak jí matka od jejích osmi let učila u zrcadla odezírat ze rtů – hledat nuance výrazu, tvar samohlásek, záblesk nějakého úmyslu v očích, zkrátka „tichou choreografii jazyka bez hlasu”. Tato „sezení u zrcadla” pro ni byla „aktem sebezáchovy, propojování se a naslouchání bez sluchu”. Napsala knihy Naslouchej: Jak Evelyn Glennie, neslyšící holka, změnila bubenictví (Listen: How Evelyn Glennie, a Deaf Girl Changed Percussion) a Generátor zvuků (Sound Creator).

© Chronic Creative - photo ref WSO 2357

Na následujících řádcích najdete rozhovor, který nám Dame Evelyn poskytla.

Dame Evelyn, které z vašich úspěchů považujete za největší?

Moje největší úspěchy nebyly nutně ty nejviditelnější nebo nejslavnější momenty – těmi byla spíš tichá, osobní vítězství. Rozhodnutí pro růst, když by bylo snazší zůstat v pohodlí. Opuštění věcí, které mi již nesloužily. Postavení se za mé hodnoty, když by bylo snazší mlčet. To jsou momenty, které mě formovaly. Pokud je úspěch o tom, stát se více sama sebou, pak je to moje největší vítězství.

Které z vašich koncertů se vám líbily nejvíce? Mohla byste se podělit o některé ze svých nejoblíbenějších vzpomínek?

Každý koncert je cennou příležitostí a zkušeností. Hrát jako teenager v londýnské Royal Albert Hall bylo mimořádné. Významné pro mě také bylo, když jsem v roce 1992 vystoupila s koncertem bicích nástrojů jako první v historii londýnských Proms (tradiční letní festival vážné hudby - poznámka redakce). Vystoupení v amfiteátru Hollywood Bowl v Los Angeles, kde jsem se dívala na moře tváří, bylo ohromující. Samozřejmě musím zmínit vystoupení na zahajovacím ceremoniálu olympijských her v Londýně v roce 2012, které bylo nezapomenutelným zážitkem. Bylo však mnoho dalších neuvěřitelných zážitků – příliš mnoho na to, abych je všechny vyjmenovala.

© Philip Rathmer (and Brigitte) - photo ref Lambeg 0212

Naše čtenáře by mohla zajímat vaše spolupráce s PKF Prague Philharmonia (původně Pražská komorní filharmonie). Jaká pro vás byla?

Velmi příjemná! Moc jsem si užila vystupování s tímto orchestrem a uvádění nových děl. V roce 1996 jsem vystoupila v Rudolfinu v Praze s BBC Symphony Orchestra pod vedením Andrewa Davise a zahrála jsem skladbu Veni, Veni Emmanuel od Sira Jamese MacMillana. Bylo to v rámci 51. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro a koncert byl živě vysílán Českým rozhlasem a později odvysílán také na BBC.

V roce 2008 jsem hrála v italském Ravellu s Prague Philharmonia pod taktovkou Eduarda Zilberkanta v rámci Ravellského festivalu. Obě události byly velmi výjimečné – Praha je jedno z nejkrásnějších měst Evropy.

Skládáte hudbu také pro filmy a seriály…

Skládání hudby pro filmy a televizi je velmi intenzivní zážitek. Nejde jen o psaní melodií – jde o převádění emocí, nevyslovených dialogů a vizuálního vyprávění do zvuku. Každý projekt vyžaduje určitou empatii s postavami a světem, ve kterém žijí. Je to dialog mezi tím, co je vidět, a tím, co je cítit – a mou rolí je tuto propast překlenout prostřednictvím hudby.

Jaké pro vás bylo podílet se na skládání hudby pro letos uveřejněný seriál Code of Silence o nedoslýchavé ženě, která začne pracovat pro policii?

Spolupráce na seriálu Code of Silence byla obzvláště smysluplná a osobnější. Spolupráce na takovém projektu mě donutila naslouchat ještě pozorněji, nejen scénám, ale i instinktům a nápadům mého kolegy skladatele (Dan Jones - poznámka redakce). Stal se z toho proces vzájemné důvěry a tvůrčí výměny. Nejvíce jsem ocenila to, jak mohl každý z nás přinést něco jedinečného, a přesto jsme mluvili jednotným hudebním hlasem. Tato rovnováha mezi individualitou a soudržností je vzácná a myslím, že díky ní byla hudba silnější.

S jakými výzvami jste se ve své kariéře setkala?

Jednou z největších výzev v mé kariéře bylo vytvořit cestu, která dosud neexistovala. Stát se prvním sólovým perkusionistou na plný úvazek na světě znamenalo, že neexistoval žádný vzor, žádná tradice, nebyl dostatek repertoáru pro udržení kariéry na plný úvazek a někdy ani jasná představa o tom, jak být „viděna“ ve sféře klasické hudby. V počátcích panovala ze strany institucí skepse. Managementové společnosti neměly žádné zkušenosti s koncertními sólovými perkusionisty, hudební kritici neznali názvy některých nástrojů, na které jsem hrála, a promotéři nevěděli, zda perkuse mohou obstát na jevišti jako sólový hlas. Já jsem věřila, že mohou. Věřila jsem, že mají co říct.

I přijetí na Královskou akademii hudby v Londýně bylo spojeno s překážkami. V té době byla představa sólového perkusionisty stále nekonvenční. Navíc neviděli budoucnost pro hudebnici se sluchovým postižením. Měli pocit, že žádný profesionální orchestr by neslyšícího hudebníka nepřijal, takže nemá smysl, aby mě akademie přijala. Vysvětlovala jsem, že nechci hrát v orchestru. Položila jsem jim otázku, zda jsem při přijímacím řízení předvedla dostatečně dobrý výkon, abych byla přijata. Přiznali, že ano, ale trvali na tom, abych absolvovala přijímací řízení podruhé. Nakonec jsem byl přijata, ale prosazovala jsem názor, že pokud je dostatek míst, tak každý, kdo splňuje podmínky pro přijetí, ať už má postižení nebo ne, by měl být přijat.

© Stephen Iliffe  Deaf Mosaic - Evelyn Glennie7

Jak jste se s překážkami vyrovnávala?

Abych si kariéru udržela, věděla jsem, že musím sama přispět k budování repertoáru. To znamenalo zadávat skladatelům novou tvorbu, spolupracovat se skladateli a podstupovat tvůrčí rizika, abych rozšířila možnosti perkuse v sólovém kontextu. Nebylo to vždy snadné, ale tyto výzvy mě donutily přemýšlet nad rámec omezení a vnímat je jako podněty k inovacím. Když se ohlížím zpět, vidím, že překážky nebyly jen věcmi, které bylo třeba překonat – byly to právě ony, které formovaly identitu této kariéry.

Věděla jste vždy, že chcete být perkusionistkou?

Rozhodla jsem se, že se pokusím o hudební kariéru s přísným kritériem, že se stanu profesionálním sólovou perkusionistkou do 15 let. Pokud by se mi to do té doby nepodařilo, byla jsem připravena dělat něco úplně jiného.

Velmi se mi líbil váš poslední článek, ve kterém zmiňujete „sezení u zrcadla“ v dětství s vaší matkou. Můžete nám o nich říct víc?

Když jsem vyrůstala na farmě v severovýchodním Skotsku, vysílaly se každou neděli dva televizní programy speciálně pro neslyšící. Jeden se zaměřoval na nauku odezírání ze rtů. S matkou jsme se na tento program dívaly a poté jsme se obě postavily před zrcadlo nebo někdy čelem k sobě. Před zrcadlem a jedna druhé navzájem jsme si říkaly slova a věty z pořadu. Byla to skvělá příležitost zopakovat si obsah pořadu a strávit čas s matkou. Tato sezení mi pomohla uvědomit si, že odezírání ze rtů není jen o rtech! Naklonění hlavy, oči, mimika a mnoho dalších věcí poskytují důležité informace. Byly to klíčové okamžiky, které mi pomohly udržet schopnost mluvit, poslouchat, komunikovat a soustředit se.

Co byste doporučila neslyšícím dětem, které uvažují o hře na bicí nástroje?

Neslyšícím dětem, které přitahují bicí nástroje, bych doporučila: důvěřujte svému přirozenému vztahu ke zvuku, rytmu a pohybu. Je to jedna z nejpřirozenějších a nejsilnějších forem vyjádření, jaké máme, a nespoléhá se pouze na sluch. Perkuse je stejně tak o pocitech jako o zvuku. Žije ve vibracích, pohybu i ve fyzické přítomnosti. Některé z nejhlubších hudebních okamžiků nastávají, když cítíte hudbu ve svém těle skrze podlahu, ruce nebo vzduch kolem vás.

Coby neslyšící nestojíme mimo hudbu. Hudba nám zkrátka dává jiný způsob, jak se k ní vztahovat, a tato perspektiva není omezením – je to tvůrčí síla. Můžeme najít nové způsoby, jak interpretovat rytmus nebo zvuk, jak je ztělesnit a sdílet s ostatními. Chtěla bych lidi povzbudit, aby toto plně prozkoumali, byli zvědaví a nenechali nikoho definovat, co by pro vás hudba „měla“ znamenat. Svět potřebuje nové hlasy a nové způsoby poslechu. Ten váš je jedním z nich.

© Douglas Robertson - photo ref 5810

V jedné přednášce Ted Talk jste řekla, že vaším jediným životním cílem je naučit svět naslouchat. Jak se vám daří tento záměr naplňovat?

Ano, je to moje absolutní poslání. Postupem času jsem si uvědomila, že naslouchání není jen o zvuku. Je to o pozornosti, přítomnosti a empatii. Jde o naslouchání druhým, sobě samým, tichu a světu „pod” hlukem. Snažím se učit naslouchání tím, že ho žiji prostřednictvím svého vystupování, spolupráce a způsobu, jakým mluvím. Ve světě, který se pohybuje rychle a mluví hlasitě, se snažím nabídnout alternativu: druh naslouchání, který nás zpomaluje, odhaluje detaily, nuance, dech a ctí meziprostory.

Když vystupuji, nedělám jen hudbu – zvu lidi do stavu hlubšího uvědomění. Chci, aby cítili prostor mezi notami, aby si uvědomili, že to, co obvykle považujeme za pozadí, může být popředí, že ticho může mluvit a že rytmus může klást otázky stejně jako dávat odpovědi.

Naslouchají lidé?

Někteří ano. Někdy stačí, když poslouchá jen jeden člověk. Když někdo poslouchá jinak, žije jinak. Vztahuje se, komunikuje a tvoří jinak. Poslouchání není něco, co mohu vynutit – je to něco, k čemu mohu jen pozvat.

Proto jsem založila Nadaci Evelyn Glennie (The Evelyn Glennie Foundation) – abych rozšířila tuto výzvu a pomohla lidem nehledě na původ, schopnosti a postižení hlouběji se propojit se zvukem, se sebou samými a navzájem. Nadace se zabývá transformací toho, jak přemýšlíme o naslouchání, a to nejen v hudbě, ale i ve vzdělávání, komunikaci a životě. Pokaždé, když někdo začne vnímat svět s větší zvědavostí a otevřeností, je to významné vítězství. Mé cestě to pak dává smysl.

Jak mohou lidé naslouchat, aniž by slyšeli, nebo spíše: jak můžeme naslouchat nad rámec slyšení?

Naslouchání bez slyšení – nebo naslouchání nad rámec slyšení – ve skutečnosti znamená změnit naše chápání toho, co naslouchání skutečně je. Máme tendenci ztotožňovat naslouchání s procesem zpracování zvuku našima ušima, ale to je jen jedna jeho část. Skutečné naslouchání jde mnohem hlouběji než sluchové vnímání. Je to zážitek celého těla, celé bytosti.

Můžeme naslouchat prostřednictvím vibrací, pohybu, zraku, hmatu a intuice. Naslouchá naše kůže. Naslouchají naše kosti. Naslouchá naše pozornost. Ve skutečnosti k nejhlubšímu naslouchání dochází, když zklidníme mysl a dovolíme si být plně přítomni, nejen zvuku, ale i energii, záměru a prostoru. To je naslouchání v jeho nejčistší podobě: otevřenost přijímat a bez spěchu interpretovat.

Jaká byla v tomto ohledu vaše cesta?

Praktická hluchota znamenala, že jsem musela objevit alternativní způsoby, jak se spojit se zvukem – ne jako náhradu, ale coby rozšíření. Přitom jsem si uvědomila, že poslech není něco, co patří k uším. Patří k naší schopnosti spojit se, cítit, naladit se na svět kolem nás i v nás.

Pokud dokážeme začít poslouchat nad rámec slyšení – skutečně vnímat, co se říká, hraje nebo cítí, pak začneme měnit způsob, jakým se k sobě navzájem chováme. Stáváme se empatičtějšími, zvědavějšími, přítomnějšími. Myslím, že to je to, co svět nyní potřebuje více než kdy jindy: nejen více hlasů, ale hlubší naslouchání.

Často mluvíte o radikálním činu naslouchání…

Ve světě plném hluku, rychlosti a rozptýlení je rozhodnutí skutečně naslouchat s trpělivostí, bez soudů a celým svým já tiše revoluční. Naslouchání je radikální, protože vyžaduje odevzdání se. Vyžaduje, abychom opustili své předpoklady, své plány a dokonce i svou potřebu reagovat. Zve nás do prostoru pokory, kde dovolíme něčemu nebo někomu jinému, aby nás změnil. To je mocné. Není to pasivní. Nejde o to, čekat, až přijde řada na nás, abychom promluvili – jde o to, přijímat s úmyslem, pozorností a respektem.

Když tento způsob naslouchání aplikujeme nejen na lidi, ale i na prostředí, ticho, na sebe samé, začneme mít přístup k mnohem bohatšímu a propojenějšímu prožitku.

© Chris Payne - photo ref 53919 tilt

Lze podle vás hledat rovnováhu mezi nasloucháním druhým a nasloucháním sobě samým?

Tato rovnováha je subtilní a neustále se vyvíjí. Naslouchání druhým vyžaduje otevřenost, soucit a ochotu nechat se ovlivnit pravdou někoho jiného. Naslouchání sobě samému vyžaduje hranice, klid a odvahu ctít svůj vnitřní hlas, zejména když je v rozporu s vnějším hlukem.

Naučila jsem se, že tyto dvě věci nejsou protiklady. Ve skutečnosti se navzájem doplňují. Čím hlouběji jsem se naučila naslouchat svému nitru, svým instinktům, svému tělu, svým hodnotám, tím více jsem přítomná, když naslouchám ostatním. Jsem méně reaktivní, více uzemněná. Naslouchání ostatním s upřímnou zvědavostí mi často odráží věci, které bych sama neviděla.

Klíčem je přítomnost. Když jsme skutečně přítomni, nejsme rozpolceni mezi dvěma směry – prostě jen nasloucháme, okamžik za okamžikem, tomu, co vyžaduje naši pozornost. Ať už jde o vnitřní nebo vnější naslouchání, skutečné naslouchání vždy začíná uvědoměním.

Kterým hlasům nevěnujeme dostatečnou pozornost?

Často přehlížíme hlasy, které nemluví dominantním jazykem – nejen jazykově, ale i kulturně, emocionálně a strukturálně. To zahrnuje hlasy dětí, seniorů, lidí s postižením, neurodivergentních a marginalizovaných osob. Hlasy, které zpochybňují pohodlí. Hlasy, které nemluví hlasitě, ale pravdivě.

Také dostatečně neposloucháme nehumánní svět – rytmy země, ticho, prostory mezi zvuky. Tyto hlasy přehlušujeme naléhavostí, ale ony mluví neustále.

Snad nejtragičtější je, že často nedokážeme naslouchat sami sobě – ne tomu já na povrchu, které reaguje na svět, ale hlubšímu já, které ví, kdy je něco správné a kdy špatné. Naslouchat tomuto hlasu vyžaduje praxi, klid a ochotu být upřímný. Věřím, že právě tento hlas je základem veškerého smysluplného naslouchání.

Zdroje:

Exkluzivní rozhovor s Dame Evelyn Glennie pro náš portál

www.evelyn.co.uk

Evelyn Glennie - Hearing Essay, 1993

Evelyn Glennie - My family values, Guardian.com, 7.3. 2009, interview s Juliet Rix

Evelyn Glennie - I´m a Grammy Award Winning Musician and I´m Deaf, 28.5.2019

Připravila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z.s., redakčně kráceno

Fotografie: autoři jsou uvedeni u jednotlivých snímků, ( úvodní fotografie: © Monika S. Jakubowska - photo ref Z7M6761 )