Síla sesterství nejen na deaflympiádě

Orientační běžkyně z české reprezentace, sestry Anna a Marie Pangrácovy, které se právě vrátily z 24. letní deaflympiády v brazilském Caxias do Sul, jsem vyzpovídala ohledně jejich dojmů z letošních her. Povídaly jsme si také o síle sesterství, orientačním běhu jako životním stylu a mnohém dalším.

Jaké pro vás byly letošní deaflympijské hry? Užily jste si je?

Marie: Na deaflympiádu jsme jely poprvé, takže jsme nevěděly, co čekat. Oceňuji, že Brazilci navzdory všem problémům na poslední chvíli přece jen organizaci vzali a zkusili to udělat ve velkém. Všude byly plakáty a v televizi byl o naší akci program. Na zahájení přijela i první dáma Brazílie a pronesla projev v brazilském znakovém jazyce! I když se nám zmatky nevyhnuly, tak byli organizátoři-dobrovolníci stále milí a snažili se nám atmosféru zpříjemnit. Skamarádili jsme se s brazilskými sportovci z orientačního běhu a naučili se od nich pár znaků. A brazilská příroda, kde jsme závodili...? To by bylo na celý článek (úsměv). V jejich úžasném opravdovém pralese plném mechů a lián na stromech se nám všem moc líbilo.

Anna: Souhlasím s Májou... a ano, bylo taky fajn vidět všude lidi znakující v různých jazycích. Sešlo se nás tam cca přes 2000 sportovců ze 78 států. Našly jsme i trochu času se podívat na jiné závody a zápasy a také jsme stihly fandit i našincům, kteří reprezentovali Českou republiku v jiných sportovních odvětvích. Tím pádem jsme byly mimo jiné u finále dvouhry a čtyřhry v tenise, kde naši čeští reprezentanti získali zlato!

Účast české reprezentace byla podle našich informací tentokrát spojená s určitými finančními problémy. Pocítily jste to nějak konkrétně i vy?

Marie: Ano, tréninkové výdaje včetně platby za trenéra jsme zatím hradili ze svého a nevíme, jestli dostaneme nějakou finanční podporu nazpět (někteří z nás si kvůli tomu museli vzít půjčku). Také jsme nedostali žádnou náhradu za vybranou dovolenou a část financí spojenou s účastí na deaflympiádě jsme si financovali sami – zatím to byly jen menší výdaje, ale nevíme, kolik to bude nakonec celkem. Nicméně největším problémem spojeným s financemi bylo to, že až do poslední chvíle, do dvou měsíců před deaflympiádou, jsme vůbec nevěděli, jestli pojedeme a budeme moct zúročit naše vydřené hodiny tréninků a závodů, jestli budeme moct ukázat naše výkony a něco vybojovat. To bylo velmi nepříjemné. Naštěstí, sice pozdě, ale přec, jsme jeli.

Anna: Ano. Osobně pro mě byl nejhorší právě všechen ten stres před deaflympiádou..., nevědět nic jistě, a přitom dál trénovat a jen tiše doufat, že se vše zadaří a budeme moct jet reprezentovat naši zemi.

Anno, vy jste získala v supersprintu dvojic s Markem Spilkou stříbrnou medaili. Ve sprintu jste byla, Marie, na čtvrtém místě a v middle jste se opět těsně umístila na čtvrtém a Anna na pátém místě. V longu jste získaly 5. a 7. místo. V rámci smíšené štafety jste obě spolu s Janem Semerádem a Markem Spilkou získali bronz. Jaké z toho máte pocity?

Marie: Nejvíce mě těší, když závod zaběhnu ve flow a bezchybně. To se mi v Brazílii bohužel moc nepovedlo. Máme tedy ještě na čem zapracovat! Máme ale samozřejmě velkou radost, jak z týmových medailí, tak i z individuálních výkonů, které jsou sice bez medailí, ale unikly nám jen těsně. Vidíme, že naše tréninky se vyplatily a že jsme se posunuly blíže ke špičce.

Josef Procházka, Marie Pangrácová, Jan Semerád, Marek Spilka, Anna Pangrácová, trenér Adam Hájek

Anna: Záznam z živého vysílání závodu supersprintu dvojic najdete na našem facebooku – Český OB neslyšících (OB je zkratka pro orientační běh – poznámka redakce). Je to komentované, jak v českém znakovém jazyce, tak i v mluveném jazyce. Můžete si udělat lepší představu, jak to celé probíhalo a jaká byla moje velká radost z podařeného závodu a zaslouženého vítezství (úsměv)! Taky mě těší, že jsme všichni jako tým táhli za jeden provaz a vždy podpořili jednoho druhého, i když se třeba někomu z nás závod dvakrát nepovedl.

Do cíle jste doběhli všichni čtyři symbolicky bok po boku... Jaké to bylo?

Marie: Radostné! Byla to první medaile z orientačního běhu, i když jsme chtěli a měli na stříbro… Ale takový je sport. Soupeři byli tentokrát holt lepší a měli více štěstí.

Vepředu sestry Anna a Marie Pangrácovy, vzadu pánové Jan Semerád a Marek Spilka

Jaká byla vaše cesta k vrcholovému sportu? Co pro vás běh znamená?

Marie: Pro mě je orienťák už životní styl a setkávání se s prima partou. Orientační běh mě baví a zároveň je hodně pestrý a dává mi hodně do života. Třeba tady v USA jsem díky orienťáku nedostala „depku“ a seznámila jsem se s českou skupinou, která mě pak zvala na jiné akce, pomáhala mi a já se necítila tak úplně sama. Mám tu tak kus domova s sebou. Na začátku toho všeho stála zvědavost a chuť podpořit sestru, pak se z toho stala zábava a získávání nových zážitků při aktivitě v přírodě, kterou miluji... Asi před čtyřmi lety jsme to začali v týmu brát vážně, že bychom mohli zatrénovat, zlepšit se a zkusit vybojovat medaili i pro Pepu, který nás dovedl k orienťáku. To se nakonec povedlo na mistrovství světa a ještě, asi naposled, zde na deaflympiádě (smích).

Anna: Pro mě to byla cesta úplně náhodná. Na vysoké škole mě začal bavit běh, který byl a je pro mě formou relaxace a pročištění mysli, i když někdy bolí (smích). V roce 2015 po návratu z jednoho semestrálního studijního pobytu na Gallaudetově univerzitě v USA a získání bakalářského titulu jsem potřebovala shodit nabraná kila a zároveň jsem se poohlížela po něčem novém, čemu bych se mohla věnovat jako koníčku. Zaujal mě e-mail z SK SKIVELO Olomouc, jehož jsem byla členem, že pořádají soustředění a nábor zájemců v orientačním běhu. Sice mi běh šel, ale „mapově“ zdatná jsem nikdy moc nebyla. Tak jsem si řekla, že to bude výzva naučit se i pořádně číst v mapě. To jsem ale ještě nevěděla, že klasická turistická mapa a mapa pro orientační běh vypadají docela jinak (smích). Vzala jsem s sebou ségru a seznámila jsem se tam i s Pepou Procházkou, který to celé zorganizoval, a který nás všechny vlastně dovedl tam, kde jsme teď. Byl s námi nyní i na deaflympiádě! Hlavně jemu patří velký dík za vše, co pro nás udělal a obětoval!

Jaké to pro vás je, trénovat a závodit společně jako sestry?

Marie: Příjemné, přece ve dvou se to lépe táhne! Jenom při závodech se stresuju dvojnásobně i za sestru a v cíli ji vyhlížím a modlím se, aby zaběhla výborný nebo uspokojivý závod (smích)!

Anna: Vnímám jako velké plus, že spolu takhle trávíme čas a mezi závody a tréninky si toho můžeme hodně říci a zažít. Je samozřejmě super mít parťáka ve stejné kategorii, se kterým můžu probrat své postupy a chyby a učit se z nich.

Josef Procházka, trenér Adam Hájek, Marie Pangrácová, Marek Spilka, Anna Pangrácová, Jiří Kolíska (přidělený vedoucí/tlumočník od ČSNS), Jan Semerád

Když jste byly malé, představovaly jste si někdy, jakých úspěchů dosáhnete? Co by měli vědět teenageři a neslyšící děti, které vás nyní mohou sledovat?

Marie: Ne, účast na deaflympiádě jsem si nepředstavovala ani v nejdivočejších snech (smích). Jakýkoliv sport je příjemná náplň života a zoceluje tě fyzicky i psychicky (a sluch u sportu se zas tolik neřeší). A když se ti povede najít takový sport, který tě baví, daří se ti v něm a ještě jsi se skvělými lidmi, tak je to pak trefa do černého! Pojďte si “hrát”!

Anna: Vybavuju si, že jsem jako malá a v pubertě snila o tom, že bych se se svým plaváním dostala dále, třeba taky i na deaflympiádu. Nakonec se mi to přání vlastně vyplnilo. Jenom to dopadlo tak, že místo plavání jsem reprezentovala Českou republiku v orientačním běhu, a ne v úplně „mladém” věku (smích)! I ve sportu se raduješ ze svých úspěchů, pokroků a učíš se ze svých proher a chyb a kam to dotáhneš, to je vlastně jen na tobě (nemusíš to dělat vrcholově). Navíc mnohdy je to fajn trávení volného času s dalšími podobně naladěnými lidmi.

Na první deaflympiádě soutěžila jen jedna žena¹. Od té doby sice reprezentace žen přibývá, ale mužů je stále vždy o dost víc. Podle různých výzkumů se neslyšící ženy potýkají ve sportu s bariérami a předsudky, mají problémy s financováním. Jak toto vnímáte vy na základě svých zkušeností?

Anna: Vloni na online přednášce o ženách ve sportu neslyšících (Gender Battle in Deaf Sports), kterou pořádalo uskupení žen Deaf Women Space, se mluvilo mimo jiné o tom, že ženy jsou i ve sportu více vystaveny (nejen) sexuálnímu obtěžování, nepříjemnému či nepatřičnému chování (slovní urážení, ponižování, vulgární nadávky) ze strany mužských kolegů nebo realizačního týmu (trenér, masér atd.). Byl o tom i dost děsivý a pravdivý dokument Atletka A o aféře v reprezentačnímu týmu gymnastek v USA. Dále třeba případ Gabriely Soukalové. Velký vliv má i to, že sport byl dlouho jen mužskou záležitostí a ženy v něm podle nich neměly co dělat. Teprve v roce 2012 měly na olympiádě v Londýně všechny sporty své zástupce v mužské i ženské kategorii. Také se schválně podívejte na různé sportovní organizace slyšících i neslyšících: kdo sedí ve vedení a na vyšších pozicích? Jsou to buď většinou muži, nebo samí muži. Je potřeba více ženského vedení i ženských vzorů.

Marie: Obavám se, že jedním z hlavních problémů je asi to, že není dostatek trenérů a trenérek, kteří by uměli spolupracovat s dívkami a ženami. Podle mě je potřeba jiný přístup, ale je to jen moje hypotéza z jedné studie…Ten nízký počet žen ve sportu se nás osobně dotýká, protože jsme mohly dodat další medaili z lesní štafety. Jedná se o ženskou štafetu složenou ze tří žen a nám chyběla do počtu třetí žena, tak jsme trasu běžely mimo závod jen pro porovnání. Po dvou úsecích jsme byly dokonce první o dvě a půl minuty, tudíž jsme teoreticky mohly české výpravě přinést zlato. Takže holky, hlaste se! Za tři roky bude deaflympiáda, možná v Tokiu, tak pojďte zkusit orienťák, třeba vám to půjde. I vy, kluci, se k nám můžete připojit.

Nicméně Keňané prý měli na letošní deaflympiádě poprvé výpravu, kde sportovkyň bylo více než sportovců! Chtěla bych také ocenit, že trénujeme společně a zároveň individuálně. Nejsme rozděleni podle pohlaví, a to ani u financí.

Zdroje:

¹Wikiwand.com

Facebook.com/ceskyobneslysicich/

Facebook.com/CeskyDeaflympijskyTym

Fotografie: fotoarchiv Marie a Anny Pangrácových, dalších sportovců a realizačního týmu

Připravila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.